ZÁVOD SE SEBOU SAMÝM

Stojíme na startu. 67 cyklozávodníků a já. Slunce rozehřívá prochladlé svalstvo. Pulsmetr ukazuje 100 tepů za minutu, ale srdci to nemohu mít za zlé. Všude kolem mne stojí samé rozbušky. Vypadají, jakoby si z Tour de France odskočily do Humpolce na 52 kilometrů dlouhý MTB maraton pro zpestření dne, což pro překročení hranice běžné nervozity stačí. Pojedu svým tempem, pojedu svým tempem, dokola si opakuji, nepřepálím začátek, nebo skončím na houbách kolem Orlíku.

START. Závodníci a závodnice vystřelili. Navzdory mému dobrému nápadu se snažím držet tempo s ostatníma. 150. Výstup na Orlík. 175. Srdce mi buší o závod, jenže nohy ne. V úzkém travnatém úseku někdo daleko přede mnou sesedá z kola a všichni za ním také. Zatímco mi v hlavě hraje óda na radost a vzdáleně děkuji zachránci, závodnice přede mnou nahlas komentuje: „Hmm, fakt skvělý, to to teda začíná.“

Při sjezdu řadím nejtěžší převod a naháním ztrátu. Vím, že za mnou jede Alča Semrádová, kterou jsem poznal podle týmového équipesl trikotu. Přede mnou nikoho nevidím. Dojíždím zpátky ke startovní rovince. Pokračuji rovně, odbočuji doleva. Tep 140 a stále klesá. Cítím se lépe. Cítím se lépe pouze do chvíle, než mi značka slepé uličky ukáže, jaký jsem idiot. Vracím se stejnou cestou zpět a najíždím na správnou trasu. Alču vidím již daleko přede mnou. Od teď jedu s pocitem posledního.

Průběžně doplňuji tekutiny a soukám do sebe banán. Levá noha střídá statečně pravou a s jazykem na triku kousám, popravdě slintám, další kilometry do kopců. Proklínám Libora Voplakala. Proklínám Tomáše Voplakala. Proklínám sebe a svoji lenost. Blížím se k úseku srdeční příhody – čeká mě výšlap k Petrovicím. To dáš, to dáš. Tep raketově stoupá až k 195 tepům za minutu. Sleduji terén. Náhle cítím úzkost. Před očima se roztáčejí kolotoče mžitek. Přestávám na chvíli vidět a sesedám z kola, které chci v poloběhu vytlačit na vrchol. Vzápětí raději zastavuji a vydýchávám. Pouť končí.

Naštěstí jen v mých očích. Načínám tyčinku pro doplnění energie a od Jiřic se začínám cítit lépe. Šlape mi to, říkám si a přestává mi vadit, že jedu poslední. Mám sucho v krku a tělo křičí o vodu. Flaška je prázdná. Do cíle prvního kola už zbývá jen pár kilometrů, takže nepanikařím. Dojíždím v čase cca 1 hod. 40 min. Doplňuji tekutiny, narychlo polknu dvě půlky banánu a vyrážím vstříc druhému kolu. První mi téměř dýchá na záda. On už to bude mít za sebou, zatímco mě čeká souboj. Se mnou.

Orlík prakticky tlačím. Tep přestávám sledovat, je totiž celkem stabilní. 183 – 188. Těžknou mi nohy. Mám strašnou žízeň, takže každou chvilku vlažím. Snažím se šetřit, protože už vím, co mě ještě čeká. Poprvé přemýšlím o ukončení mého trápení. Kdo netrénuje, nejede. Cos čekal. Chcípnu. Kašlu na to. V hlavě mi běží spousta myšlenek. Nakonec zvítězí jediná. Dojedu.

Každý kilometr trpím. Z nohou mi spadlo závaží, už nejsou těžké, už je nemám. Necítím je. Větší kopce nezvládám vystoupat, musím sesedat a tlačit. V minulém kole tohle fungovalo, teď ne. Nohy přestaly plnit svoji funkci. Opírám se o sedlo, pořád piju a hladovím. Závodíš jen s hlavou, závodíš jen s hlavou. Autosugescí hodlám přimět nohy opět šlapat. Tak takhle vypadá krize. Nic nepomáhá. Mám strašný hlad a motivuji se tím, že pokud dojedu, večer si dopřeju hovězí steak a pivo.

Nemám vodu, nemám jídlo. Bez vody a energie určitě nedojedu, jsem rozhodnut využít první příležitosti, jak ji doplnit, ale zatím si netroufám na rybníky, kolem kterých projíždím. Zoufalost potlačuje až paní v Petrovicích zálevající kytky. Prosím o hadici a se slovy, že mě zachránila od jisté smrti, napouštím prázdnou láhev. Krize nekončí. Hlad se stupňuje, mám chuť na všechno. Klobásu, párky, cheesecake, čokoládu. Improvizuji. Na sběrače brambor volám, zda mi nehodí jednu bramboru. Jeden z nich odpovídá: „Tak si pro ni pojď.“ „Kdybyste místo těch p*čovin raději dělali něco pořádného,“ pokračuje nepřátelským tónem. Beru bramboru, oplachuji vodou od největších nánosů hlíny a během 20 vteřin téměř celou spořádám. Zbytek si nechávám pro horší chvíle a pokračuji v záv... Od této chvíle tomuhle snažení přestávám říkat závod. Začínám přežívat.

Hlad nemizí. Zakusuji zbytek brambory a v momentě, kdy mezi zubama doskřípávají zrnka hlíny, objevuji u Brunky rudě osvícený strom. Jabka! Trhám jich 5 naráz a jedno po druhém do sebe tlačím. K mému překvapení jsou sladká. Chutnají o něco lépe než zbytek ze zbytku, který znovu odkládám na potom. Nasedám na kolo. Vím, že dojedu. Nohy jsem nechal někde u Hněvkovic, ale již je nepotřebuji. Šlapu hlavou. V tom za zády slyším: „Vypadá to na souboj mezi námi.“ Nechápu. Za mnou ještě někdo celou dobu byl? Hledám poslední zbytky sil a motivuji se ke zrychlení. „Nechtěl jsem být poslední, uvidíme se za chvíli v cíli,“ slyším tlumeně přes jeho záda, jež se nepochopitelnou rychlostí vzdalovala.

CÍL. Vidím ho. Slyším křik, potlesk. Padám na mez. Přibíhají ke mně. Ležím. Piju. Jím, co mi dávají pod ruce.

Vyhrál jsem závod se sebou samým.

Jirka, 29. 9. 2013