Pachatel se vrací na místo činu ANEB Jirkův druhý cyklozávod

28. 9. 2013. 14:52 h.

CÍL. Vidím ho. Slyším křik, potlesk. Padám na mez. Přibíhají ke mně. Ležím. Piju. Jím, co mi dávají pod ruce. Vyhrál jsem závod se sebou samým.

29. 9. 2013. 11:30 h.

Po probuzení z bezvědomí, jež naštěstí nedoprovázela ztráta paměti, ujišťuji své tělo, že tohle se rozhodně opakovat nebude. NIKDY. Nic proti syrovým bramborám. Je to jednoduché, rychlé a efektivní jídlo. Když nemáte hroznový cukr, tak tam dejte müsli, a když nemáte čím müslit, tak tam dejte cokoli, co cestou posbíráte. Mimochodem. Za syrova fungují skvěle jako projímadlo, takže ty následky nemusely být nutně způsobeny pozávodním vysílením. Nicméně. Jel jsem, mám splněno, jo, super, zábava a tak, všechno parádní, díky, nezapomenu, znovu nikdy, už NIKDY!

1. 9. 2014. 21:59 h. E-mail od Tomáše Voplakala.

„Jirko, Jindra, který tě loni předjel na H50, ti vzkazuje, že ti zaplatí i startovné, když letos opět pojedeš.“

Super pokus, Jindro. Vykoupit se z posledního místa. Jasně. Chytré. Chytré. NEJEDU.

27. 9. 2014. 11:00 h.

Navlhlým vzduchem se derou zvukové vlny letící ze startovní famfáry. Na uši doručují zřetelný pokyn ke šlápnutí do pedálů. Odstartování konce. Ano. Stojím opět na rovince. Celkem 95 závodníků a za nimi Mr. Potato. Pulsmetr nemám. Rozum taky ne. A od posledního závodu ani jeden ujetý cyklometr. Ale mám přece zkušenosti, zásoby jídla, vody a hlavně GPS dozor, takže vrtulník složek IZS při hledání nespálí tolik paliva.

Počáteční tempo mi naprosto vyhovuje. Je nás hodně, cestičky jsou úzké, a tak se rychle jet ani nedá. Bohužel jen prvních několik okamžiků, než se začnou oddělovat zrna. V plicích začínají první protesty, které rozhání další zúžení v kopci na Orlík. Ostatní sesedají z kola a já donucen okolnostmi, ačkoliv bych samozřejmě preferoval sprintovou vrchařinu, musím taktéž. Hmm, fakt skvělý, to to teda začíná.

Sjezd. Vidím skupinku stojících kolem ležícího. Slyším sanitku. Prudce brzdím a ptám se, zda nepotřebují pomoc. „Jeď, jeď, o vše je už postaráno,“ křičí a gestikuluje Tom Voplakal. Míjím kluka ve stabilizované poloze. Do pr... Snad je v pořádku! Zastavuje se mi dech. Chvíli přemýšlím, zda raději nejet rovnou na guláš, nakonec se vnitřně ujistím tím, že pojedu opatrně, ambice na bednu nechám na jindy a pokračuji. S bramborou v kalhotách. A gulášem v hlavě.

Pravidelně piju i doplňuji cukry. Jako sportovní profesionál přece vím, co mé tělo potřebuje. Jen amatér se nechá vyhladovět, aby v kopcích zjistil, že bez koláče nejsou stoupáče. Viking Krakonoš, démon závodu, by mě nejspíš opravil na pravou míru a řekl: „Bez lahváče nejsou stoupáče.“ Zvládám schody a říkám si, jak pěkně řádím. Jenže v mžiku zběsile řadím a drápu se do kopců.

Něčí záda. Jindra! Můj dnešní úhlavní soupeř, který mě před rokem tolik zahanbil. Můj investor. Tak pojď, chlapečku, pojď. Zrychluji. Následuje klesání k Valše. Jo, jak se jede z kopce, tak jsem hrdina. Předjíždím Jindru, abych vzápětí zaspal a tak tak trefil prudkou zatáčku doleva. Jindra se směje, něco pronáší – zřejmě o slepotě – možná o blbovi – a využívá mé chyby. Za pár metrů je spravedlnosti učiněno za dost. Jindra pokračuje rovně, zatímco já správně odbočuji doprava. Vracím mu smích, což se mi vyplácí hned při pokusu vyjet k Petrovicím. On jede. Mr. Potato vede. Kolo.

Dochází mě další závodníci. Příjemná změna, když si mohu s někým v klidu a na úrovni popovídat. „Ku..., zas... kopce!“ „Stačil by jeden okruh.“ „Ty vol..., vždyť to vůbec nejede!“ „Tak šlapej, jinak to nepojede!“ Opět naskakujeme na sedla a společně lámeme Petrovice. Klukům se pomalu vzdaluju, na což nejsem zvyklý, a upřímně nevím, jak s tím pocitem naložit, tak si raději vyšťourávám nános bahna z oka, abych trochu lépe viděl. První půlka závodu bude za mnou, v tomhle kole mě už nic nezvládnutelného nečeká. Aha. Super. Brodím se pomalostí sobě vlastní obrovským koňským produktem, smutně koukám po souběžné asfaltce a hlasitými nadávkami plaším rybám rybáře. Super nápad, kluci! Kolem Hadiny! Fakt pecka! „... ... ...!“ „... ...!“

Druhé kolo. Orlík tradičně vychází. Petrovice tradičně vychází. Jiřice tradičně vychází. Ten malý zbytek ve mně je vychází. Jet do kopce nepřipadá v úvahu. Pořád do sebe něco cpu, akorát k nohám nic nedoráží. Jezdec přede mnou asi užívá krás přírody podobně. Pomalými kroky se k němu přibližuju a v hlavě svádím drsný souboj, který končí mým únikem. Jenže na trati, symbolicky v místě loňské sklizně, dostávám dárek v podobě lýtkové křeče a kácím se z kola na zem. Řvu bolestí. Propínám svaly. „Zůstanu tady. Nikam nejdu a už vůbec nejedu! Ne!“

Soutěživost naneštěstí vyhrává. Musím ho dát. Prostě ho dám. Vím, že jakmile přiletí další křeč, bude konec, tak raději myslím na syrové brambory. Ty mě urychlují. Auu, bolí. Co? Všechno. Záda. Nohy. Zadek. Oko. „Pojééééď,“ provokuju v euforii, když mu bleskově ujíždím. Přece jen tam něco málo dorazilo. Pociťuji příval nové vlny energie. Předjet už se za žádnou cenu nenechám, ne, tohle je mé osobní vítězství. Já někoho předjel! Zbylých pár kilometrů průběžně kontroluji náskok. U Hadiny opět lítá bahno z mých úst. Procházející rybář se směje a nabízí mi střídání. „Díky, ale tohle si už vyhraju sám.“

CÍL. Skandují. Tleskají. Padám na mez. Těsně vedle něčeho, co vůbec nevoní, ale to vůbec nevadí. Nesou mi guláš. Buchtičky. Banán. Vodu. Pohledem hledám Jindru. Svačí. Mávám a uznale pokyvuji.

Vyhrál jsem závod s tím přede mnou.

29. 9. 2014. 19:25 h.

Příští ročník rozhodně NEJEDU.

Jirka, 29. 9. 2014