Mr. Potato jezdí(l) jen závody...

29. 9. 2014. 19:25 h.

Příští ročník rozhodně NEJEDU!

Srpen 2015.

„Jirko, jedeš letos, ne?“ „Hele, je nová trať a možná uděláme i kategorii pro děti."

No, kluci, nevím. A ta nová trať je těžší, nebo lehčí?

„Neboooj, můžeš jet jen pětadvacet. To dáš v pohodě.“

A je to teda lehčí, nebo těžší?

„Takže jedeš, okej.“

26. 9. 2015. 11:45 h.

Ach jo. Sice jen na jeden pětadvacetiskok. Ale jsem zase tady. Je mi ze mě tak nějak smutno a ptám se sám sebe proč. Na devátou hodinu nezvládám vstát, a dětské závody nestíhám. Mají štěstí. Bych si je podal, dětičky, a ukázal jim, jak se dělá bajkeřina. No nic. Ještě zbývá jedna příležitost. Startovní číslo 11. Mr. Potato přišpendlen za ním. A kolem samá motivace. Je jí tu přes sto! Jo a strategie? Jezdím jen závody, takže mám habaděj zkušeností a z obou dvou vím, že stejně vždycky selže. Snad jen obligátní. Nepřepálit start.

Sjíždím schody. Nechápu, už drtíme, a jsme tu bleskurychle! Teda všichni kolem mě drtí, já se snažím neskončit zdrcen hned v úvodu. Ano, opět se držím celé skupiny. Prostě slabá odolnost proti vyhecování křížená s debilitou. Jenže mně se jede skvěle, smutek přebíjí radost a už vidím, jak mi Libor třese pravicí a já lakonicky podotýkám, že tu medaili si snad ani nezasloužím.

První kopeček. Tady to znám, to se dá. Eeeeh. Eeeeeeh. Z cyklonebe se míjen ševelením řetězů vracím zpátky na zem. První blbeček. Do pravé nohy vráží ostrá bolest, takže vedle kola poskakuji, jako kdybych z nohavice vyklepával ... (dosaďte si sami dle fantazie – třeba brambory). Je po bedně. Tu medaili si nech! Asi málo spánku. Nebo špatné jídlo. Ne, kolo, to bude kolem. Kolo je Ály, pro ženský, malý, určitě nedofouklý. Sakra proč už teď? To se má stát až na pětatřicátym!

Výšlap na Orlík. Zadýchává mě i chůze. Navíc se začíná ozývat žaludek. Prohazuji, tedy spíš jen oni, pár vtipných slov s kolemjdoucími, kteří jdou rychlejším tempem a s košíky v ruce?! No to ne. Naskakuji do sedla, doufajíc v lepší obzor. Ve skutečnosti se rozjasňuje další zkur... kopec, přes který není vůbec vidět! Tohle bych nesjel ani dolu a teď to mám jet jako nahoru? Kluci, kde ste! Vysoukám se nahoru i bez maček a jištění a modlím se za každý sjezd a rovinku. Otáčím se. Nejsem poslední. Není možné.

S žaludkem už vedeme celkem ostrou debatu, tak se snažím hodně pít, což mi navaluje nepříliš pěkné vzpomínky na přežívání před dvěma lety. Pořád se snažím uklidňovat tím, že je to jen pětadvacet a vody mám dost, akorát ty pocity, ty připomínají druhé kolo padesátky. Frajera za mnou za žádnou cenu nechci pustit před sebe. V myšlenkách. Protože podle jízdy to vypadá jako bych volal – všechna divoká prasata těchto lesů, pojďte si mě sežrat. Hmm. Došla voda. Tak to budete muset hodně žvejkat. Hahá!

Dokonce bych si dovedl představit, že si tuhle trasu užívám. Je super, lepší než minulá, technické pasáže, žádné dlouhé monotónní úseky, náročná stoupání vyvážená dynamickými sjezdy. A ty singltreky. Akorát, že neužívám. Kdo sem dal ty koř... koř... koř... koř... kořeny a láááááááá – vk – ůůůůůůů! Do hááááj... ku! Zase kameny. Díra. Strom. Díra. Díííírááá. Áááá kořen. Jistě. Kopec. Kopec. Kopec. Strom. Kopec. Kurva. Kopec. Kopec. Sjezd, super, sjéééééé...výjezd?! Strom. Díra. Kořen. Strom. Přes všechny stromy a zpocené brýle nevidím nos. Natož zase další zk... ořen! Asi budu blejt. Vážně zvažuji své nulové možnosti. Zadek bolí jako čert. Nohy drží – aspoň u zadku – zatím. V břiše cítím o všechny stěny nárazy všeho, co jsem do něj před závodem ve snaze zamezit vyhladovění nasázel. Kluci. Kde stéééé – stééé – stéé – ste?!

Překvapivě opět stoupám a v tom vidím v dáli uprostřed ničeho kohosi na pařezu a v kapse mu září zelená Mattonka. Starej Růžička! Kouzelnej dědeček. „Co ty tady děláš,“ pobaveně rozjíždí konverzaci. Ty vole. Dej mi napít, nebo zdechnu. „Jsem si říkal, co se to tu děje, že se musím podívat,“ zatímco mi podává vodu a chichtá se. Hele, nevíš, kolik mi ještě zbejvá? „Jako života?... Ty ani nevíš, kde seš?“ S dusivým smíchem pokračuje. Ne, ale vím jistě, že jestli nejsem za půlkou, tak fakt zdechnu. „Nějaká holka říkala, že tady už je to za půlkou, tak to možná i přežiješ.“

Tím bych si nebyl tak jistej. Cítím se fakt špatně a srdce jak kníže Rohan určitě nemám. Spíš jak kníže Potěmkin. Závodník za mnou mě dochází – skvělý. „Pojedeme spolu, ne“? Dává mi napít, čímž obměkčuje moji rivalitu a mně nezbývá, ačkoli bych samozřejmě preferoval dravý dojezd čelo na záda (má), než souhlasit. Moc toho nenamluví. Možná nerozumí mé rétorice spočívající zejména v 10 sprostých opakujících se slovech začínajících na k, p, s, a jedno na h, na něž většinou navazují jména Libor, nebo Tomáš. Nevadí, vystačím si s monologem. Hlavní je, že když nemůžu, čeká, a když nemůže on, zastavuji zase já. Společně takhle doklopýtáme beran na beran až do cíle. A v ten moment už vím, že tento cíl je cílem posledním.

27. 9. 2015. 13:36 h.

Mr. Potato, účastník 3 cyklozávodů se startovními čísly 28, 49 a 11, tímto oznamuje ukončení své kolařské profesionální kariéry. A nebude ze sebe dělat Haška. Díky za nezapomenutelné zážitky a perfektní zvládnutí organizace, kluci. Lepší závody jsem nejel!

Jirka, 27. 9. 2015